Duben 2007

Quarrymen

5. dubna 2007 v 17:04 | Pavel Kopřiva |  Něco o Beatles
Začátkem léta roku 1956 došlo v předměstské čtvrti Liverpoolu k drobné, nikterak mimořádné
epizodě. Na tradiční pouti ve Wooltonu, konané pod širým nebem na pozemcích, které příslušely k tamní svatopetrské farnosti, vyhrávala tentokrát kromě obvyklé dechovky také školní kapela místního gymnázia Quarry Bank. Jedna ze stovek navzájem si podobných amatérských skupin. S dvěma kytarami, benjem, vlastnoručně vyrobenou basou, jejíž ozvučenou skříň tvořila dřevěná bednička od čaje, bicími a s nezbytnou poznávací vizitkou všech skupin stejného zaměření, kterou byla prachobyčejná valcha na praní, předváděli mládenci uprostřed pouťového mumraje všechno, co se stačili za pár měsíců zkoušek naučit. Ačkoli byli na rozdíl od každoroční produkce pověstné selské kapely z Cheshiru a neméně vyhlášené smečky cvičených psů liverpoolského četnictva ještě neokoukaní, žádnou díru do světa tady přesto neudělali. Pro malé i velké návštěvníky představovaly větší lákadlo stánky se zaručeně podomácku pečenými pouťovými koláči. Kromě hrstky zvědavců, které od šálku čaje vylákal na chvíli z občerstvovacího stanu venkovní rámus, jehož původcem byli právě tihle středoškoláci, proběhlo jejich vystoupení bez větší pozornosti roztržitého davu.

quarrymen
A přece nehráli mládenci z Quarry Bank toho dne tak docela jenom do větru. Od postranního vchodu na provizorní dřevěné jeviště je po celou dobu jejich produkce bedlivě sledoval čtrnáctiletý, trochu zavalitý kluk, doprovázený starším spolužákem z jiného liverpoolského gymnázia, který ještě donedávna s nimi sám hrával. Když skončili a v kostelní dvoraně přeměněné na šatnu pro účinkující nabírali nové síli před večerní tancovačkou, představil jim bývalý spoluhráč nového kamaráda. Kromě vzájemného "ahoj" si toho spočátku víc neřekli. Jeden ze zakládajících členů kapely Pete Shoton, který zpracovával kovovými náprstky maminčinu valchu, vzpomíná, že se jim zdál trochu nafoukaný. Protože jsou ale kluci v tomhle věku na celém světě stejní, nejpravděpodobnější příčinou počátečních rozpaků, s nimiž přijali příchozího, byly ty dva roky, které je od sebe dělili. Vždyť oni, alespoń ve svých vlastních očích, byli už přece dospělí. Když si však po nějaké chvilce tenhle zelenáč začal pohrávat s kytarou jednoho z nich, aby ji naladil, rázem zpozorněli. Ještě větší respekt si zjednal u samotného kapelníka, pověstného svou děravou pamětí, pro pohotovou znalost textů písniček, které oni sami uměli jen velmi přibližně. Už tehdy v šatně na wooltonské pouti jim z hlavy napsal svým úhledným písmem slova na dvě docela čerstvé novinky z americké hitparády. Jednou z nich byla Be-Be-Bob-A-Lula, s níž na jaře roku 1956 zvítězil v amatérské soutěži talentů v Los Angeles jedenadvacetiletý Gene Vincent. Druhá - Twenty Flight Rock - znamenala počátek kariéry osmnáctiletého Eddieho Cochrana. A konečně jim další dvě novinky pro větší názornost rovnou zahrál a zaspíval. Doprovázeny neobvyklou zvukovou kulisou šplouchající vody a o sebe narážejících talířů, šálků a podšálků, které v sousední místnosti umývaly ochotné dámy z farního výboru, zazněly wooltonskou farou dvě skladby, přiřazované dnes k rock'n'rollové klasice, jimiž krátce předtím definitivně prorazil černý Little Richard: Tutti-Fritti a Long Tall Sally.

Když týden poté šlapal zavalitý znalec zámořských hitů Paul McCartney na svém bicyklu domů napříč allertonským golfovým hřištěm, zastavil jej Pete Shotton, kterého předtím poznal u sv. Petra. Od něho se dozvěděl, že jejich "šéf" John Lennon ho chce do kapely. Od tohoto okamžiku se datuje začátek nové éry v populární hudbě, která zvláštní shodou okolností přinesla pošramocené pověsti staré Anglie novou slávu na poli, kde to nikdo nečekal.